Jim Sheridan o Danielu Day-Lewisovi: Stále doufám, že spolu budeme ještě pracovat
Stále doufám, že spolu budeme ještě pracovat
Irský režisér, který na Filmovce dostal Výroční cenu AČFK, rozvádí zásadní složky svých snímků. Jak komunikuje s herci? Co pro něj znamená hudba? A podaří se mu dostat Daniela Day-Lewise z jeho dobrovolného důchodu?
Jak se připravujete na natáčení filmu?
Přepisuji scénář tolikrát, že je to, jako bych sám se sebou improvizoval. Zkouším, jak mohou jít různé scény za sebou a fungovat v rámci filmu. Na konci tohoto procesu už mám pocit, že přesně vím, co by herci měli dělat. Ale když se dostanu na plac, jsem velmi otevřený všemu, co by si kdokoliv z nich chtěl zkusit. Vím, že by to mohlo změnit film nebo že by ho to mohlo dokonce zničit, kdybychom zašli moc daleko. Ale stejně rád nechávám herce zkoušet různé věci, pokud o to stojí. Chci, aby měli možnost, co nejlépe zahrát svou postavu a třeba i improvizovali.
Existuje něco, co po hercích vyloženě chcete?
Říkám jim akorát, že jejich postavy musí být co nejvíc pravdivé. Když jen imitují nebo když se snaží říct divákům, jak se mají cítit, je to špatně.
To zní, že dáváte hercům velkou svobodu. Jak toho využíval třeba Daniel Day-Lewis?
Daniel je skvělý herec, ale on není zrovna nejlepší improvizátor. Kdyby musel, pustil by se do toho. Nebo kdyby s ním někdo improvizoval, zvládl by se na něj naladit. Radši ale stráví dlouhou dobu nad scénářem, soudí ho, analyzuje. Svým způsobem je Daniel jako skvělý fotbalový hráč, kterého v týmu všichni respektují. Hrozně se do filmu položí, pracuje soustředěně a ve výsledku to celý proces usnadňuje. Je filmu velmi oddaný.
Myslíte, že se vám podaří zlákat ho z hereckého důchodu zpět do filmu?
Znovu to zkusím. Myslím ale, že se stáhl, protože to tak cítil. Ptal jsem se ho už před nějakou dobou, zda by si nechtěl zahrát v mém filmu. Odmítl, opravdu už hrát nechce. Stále ovšem upřímně doufám, že s ním ještě jednou budu moct pracovat.
Ve svých filmech často výrazně využíváte hudební složku. Komponujete do děje populární písně, v současnosti dokonce spolupracujete se skupinou U2 na novém filmu. Čím je pro vás hudba ve filmu?
Hudba je v mém uvažování naprosto klíčová, souvisí s tím, jak přemýšlím. Miluji muziku, jako mladý jsem byl i v kapele. Ale moc se mi nelíbí orchestrální hudba ve filmech. Vždycky mi přijde jako tapeta, jakoby se tvůrce snažil hudbou zalepit prázdné místo. Nemám rád hudební podkresy z kriminálních příběhů, které mají u diváků navodit emoce. Kdybych tohle musel udělat sám, měl bych pocit, že jsem selhal. Je to umělá atmosféra. Když ale pustím na pozadí Rolling Stones, dodá to příběhu a jeho době atmosféru a přiblíží náladu, kterou postavy zrovna mají.
Valerie Coufalová
První část rozhovoru najdete v úterních Filmových listech.
Foto ČTK: Dalibor Glück