Už je to tak, Východní přísliby slaví na LFŠ jubileum. A v završení první pětiletky plně dostojí svému jménu. Letos se totiž soustředí na odhalování nových talentů. Seznámíme vás s celou řadou začínajících tvůrců, jejichž snímky prokazují jak výrazné řemeslné nadání, tak i neotřelé vidění světa. Panorama filmů geograficky vymezených někdejším východním blokem zahrne tvorbu našich blízkých sousedů i oblastí mnohem vzdálenějších. Porovnáme postavení žen v Kazachstánu i na Balkáně, prožijeme válečnou realitu Ukrajiny i sociální nešvary v Srbsku. A pro ucelenou představu o tomto teritoriu netradičně nabídneme i polský dokument. Dramaturgy sekce jsou Kamila Dolotina a Petr Vlček.
Kamilo, letošní přísliby slibují odhalení nových talentů. Na jaká konkrétní jména byste ráda upozornila?
Po uzavření programu jsme překvapeně zjistili, že ze čtrnáci titulů máme v podstatě polovinu debutantů. A ač to vůbec nebyla naše apriorní volba, celých pět z nich je natočeno režisérkami. Okouzlily nás citlivé portréty žen čelících velmi různorodým společenským tlakům v podání albánské filmařky Kaltriny Krasniqiové, ruské debutantky Tamary Dondurejové nebo Maďarky Anny Nemesové, která natočila Něhu ve spoluautorství s László Csujem. Polský hiphopový muzikál Aleksandry Terpińské nám samozřejmě ve výběru chybět nemohl. A hudební linii sugestivně zohledňují i polští autoři Bartosz Blaschke a Tomasz Habowski.
Jak probíhala letošní dramaturgie? Jak do výběru filmů zasáhlo aktuální geopolitické dění?
Po dvou divokých covidových letech jsme byli zvyklí na to, že se program neustále hekticky měnil vinou nepředvídatelných distribučních strategií. Letošek byl v tomto ohledu až podivně klidný, ale zase jsme čelili politickým výzvám. Nakonec jsme se rozhodli dát prostor i ruským umělcům, kteří nám mohou nastínit současnou realitu skrze relevantní optiku. Jejich filmy zasvěceně promlouvají o hluboce zakořeněných mechanismech fungování ruské společnosti. Volkonogov ukazuje zdrcující mašinérii totality a Při mně stůj zase uvádí na scénu generaci třicátníků, která má tendenci změnit stav věcí.
Na Filmovku přijal pozvání i ruský filmový kritik Anton Dolin. Můžete ho představit a prozradit, jaký bude jeho program v Uherském Hradišti?
Anton Dolin je jedním z osmi světových kritiků, kteří na největších festivalech zveřejňují své hodnocení soutěžních filmů do prestižní tabulky časopisu Screen. V Rusku byl do února kritikem č. 1. Ač vždy psal pro antiputinská média, nebyl až do února perzekuován a zastával např. post šéfredaktora nejstaršího filmového časopisu Iskusstvo kino. Je také aktivním bloggerem a youtuberem, autorem více než desítky monografií o slavných režisérech i specifikách ruské kinematografie. Po ruské invazi na Ukrajinu emigroval a nyní je v Rusku zakázán. Na Filmovku přijede promluvit o tom, jak funguje propaganda v ruském filmu, kde jsou její počátky i jaké jsou následky. Mimoto představí tři filmy: Klondike, Volkonogova a Při mně stůj.
Petře, Vy máte na starost polskou část sekce. Jaký byl uplynulý rok v polské kinematografii?
Polská kinematografie podle mě vykazuje velmi vysokou úroveň již bezmála dekádu, a nebyla na tom špatně ani předtím. Nabízí nejen řemeslně velmi kvalitně zpracované divácké filmy, ale i zdařilé arthousové snímky často s velmi svébytným autorským rukopisem, pozoruhodné životopisné filmy, atraktivní televizní seriály, filmy nezávislé i ty krátké. Osobně oceňuji, že nové polské filmy přináší současná témata a že se nebojí stavět kriticky k současné společnosti (nejen polské). To se podle mě českému film schází. Takže ani loňský rok nebyl v tomto směru jiný a bylo z čeho vybírat.
Na Filmovku se vrací, alespoň svou tvorbou, Wojciech Smarzowski. Co čekat od jeho nové Svatby? Jak navazuje na režisérův stejnojmenný debut z roku 2004?
Nová Svatba je podle mě jeho nejkomplexnějším snímkem. Nejen, že se vrací ke svému stejnojmennému debutu a na stejném půdorysu staví obdobně kousavé drama ze současnosti, ale je ve své podstatě syntézou všech jeho předchozích filmů. Vrací se ke svým oblíbeným tématům jako je alkoholismus, modlářství, pokrytectví či nelichotivá polská historie, ze které si tentokrát vybírá zejména polský antisemitismus. Škarohlíd Smarzowski opět ukazuje z polské společnosti a historie to, čím je lepší se nechlubit.
Máte soukromý tip, který film letos určitě nevynechat?
Za mě je to určitě snímek Strachy v nás, který uvádíme v české premiéře. Můžeme ho vnímat buď v rámci Rondudovy trilogie, která portrétuje výrazné umělce polské výtvarné scény a která je podle mě světovým fenoménem, nebo jako samostatné dílo. Rozhodně funguje z obou perspektiv. Samostatně ho lze vnímat jako současné drama o polské homofobii, ale rovněž jako drama o lidském pokrytectví a solidaritě.
