Skip to main content

Michaela Pavlátová o snímku Moje slunce Mad:

Animovaný film může mluvit o jakýchkoliv tématech

Režisérka Michaela Pavlátová přibližuje tvůrčí proces za svým celovečerním animovaným debutem Moje slunce Mad (2021). Jak uvažuje nad filmy? Jaké možnosti má animovaný film? A proč je autorská vize stále důležitá?

Jste etablovaná animátorka, proč cesta k prvnímu celovečernímu animáku trvala tak dlouho?

Já jsem vždycky říkala, že animované celovečeráky dělat nechci, protože mě ani nebaví se na ně dívat. Považovala jsem je za produkt – jak jsou drahé, mluví do nich víc lidí. Navíc se dělají hlavně pro děti a často vidíte, že divákovi vlastně podlézají. Ale mezitím se začaly objevovat celovečerní animáky, které byly přelomové, jako Persepolis (2007) a Valčík s Bašírem (2008), a lidi najednou pochopili, že je můžou zajímat stejně jako hraný celovečerák.

Dalším důvodem bylo, že napsat celovečerní film je těžká disciplína. V krátké animaci můžete myslet stylizovaně, divák to pět deset minut zvládne. Ale v celovečerním formátu chce člověk vidět vývoj, chce být zvědavý, jak to bude dál. Nakonec mi došlo, že cesta vede přes adaptaci. Našla jsem si knížku Frišta od Petry Procházkové. Chtěla jsem něco, co by absolutně nebylo pro animaci. Chtěla jsem vytvořit film pro jakéhokoliv diváka, i pro toho, kdo animaci nemusí. Mám nejradši věci založené na denním životě, na intimitě, na vztazích a věcech, které znám. Afghánistán sice neznám, ale vztahy v té rodině ano a o nich pro mě ta kniha byla.

Proč jste podle Frišty natočila animovaný a ne hraný film?

V reálu existuje strašně moc detailů, které ve filmu nechcete, a taky herci jsou předem daní. V animaci vybíráte nejvýraznější prvky a přemýšlíte, jak to udělat, aby postava dýchala, aby žila. To byla pro mě největší výzva. Mít scénář, který by byl jako pro hraný film, ale oživit ho s animovanými herci. A tak znovu dokázat divákům to, co už je dokázané, tedy že animovaný film může mluvit o jakýchkoliv tématech. Zároveň jsem nechtěla, aby byl ten film přístupný jen animátorům na festivalech animovaného filmu. Proto jsem v něm výtvarnou animaci držela potlačenou, aby zkrátka sloužila příběhu.

Přesto je váš animátorský rukopis ve filmu patrný…

Nechtěla jsem, aby film působil jako animace, ale jako animovaný film. Proto tam jsou pasáže, které jsme nazývali „animation bubbles“, trochu něco jiného, scény, které se vyčleňují. Mají jiné tempo, stylizaci i způsob uvažování – metaforičnost, kterou známe právě z animovaných kraťasů.

Vzhledem k tomu, že šlo o celovečerní film, musela jste spolupracovala s více lidmi, mj. se scenáristou Ivanem Arsenjevem. Jaké to pro vás bylo?

Předchozí filmy jsem si vždycky vymýšlela sama, protože spolupráce se scenáristou je v animaci hrozně těžká. Vždycky si přejete někoho, kdo to bude vidět úplně stejně jako vy. Scénář Moje slunce Mad se mi dostal do ruky ještě ve formě, kterou Ivan připravoval pro hraný film Davida Čálka a Radima Špačka. Jenže oni četli tu knihu jinak, měli tam paradoxně víc politiky a ženských práv. Já jsem chtěla vyprávět příběh rodiny, že se odehrává v Afghánistánu, pro mě bylo druhotné. Původní scénář byl navíc vážný, přestože Frišta je v mnoha ohledech hodně humorná kniha. Což je zvláštní u příběhu, který se dá shrnout do věty: „Mladá žena následuje svého manžela do Kábulu a život není takový, jak by si představovala.“ Člověk si říká, kde tam může být ta sranda. Ale je tam a právě to dělá tu knížku tak osobní. Při čtení jsem měla pocit, že to prožívá česká holka a že všechno komentuje přes svojí evropskou zkušenost, že to prožívám já. Proto jsem si říkala, že se můžu pustit do filmu z Afghánistánu, i když k němu nemám vztah a ani jsem tam nebyla.

Stojí současná animace před nějakou výzvou? Chcete si sama vyzkoušet nějaký nový trend?

Občas přemýšlím o virtuální realitě, ale vůbec mě neláká, jen vidím, jak fascinuje studenty. Je to dramaturgicky neurčený prostor. Na některých školách se už dokonce vyučuje imerzivní scenáristika. Ale myslím si, že klasický film ještě nějakou dobu neskončí. Občas chcete vidět režisérskou vizi, nechat se provést něčí představou. Když vám autor řekne, že teď budete sledovat velký detail, teď uslyšíte tuhle hudbu, má to své kouzlo. Tahle práce s divákem mě baví. Stejně jako mě nikdy nelákaly loutky, tak ani tyhle imerzivní prostory. Ráda bych natočila zase nějaký animovaný celovečerák!

Valerie Coufalová

První část rozhovoru najdete v pondělních Filmových listech.